První zápis do našeho deníku. Ne článek, žádné aktuality či novinky, jen pocity, popisy a necenzurovaná verze za kterou se nemusíme stydět, a to vše s minimálně obrázky, takže hlavně pro někoho, kdo rád čte. 

Píše Honza…

Moje povaha není jednoduchá nastavit na dlouhodobé procesy. Nejsem úplně z těch nejtrpělivějších lidí, co zrovna chodí na světě. Rád bych už vše měl hned. Nechce se mi čekat, až vyrostou kachny. Chci maso hned! Nechce se mi čekat až začnou snášet slepice. Pořizoval jsem je, aby snášeli, a ne aby jen žrali a nic z toho…

Je ale samozřejmě jasné, že všechno nejde hned. A chov včetně pěstování je pro mě taková terapie. Nikdy dřív jsem si vlastně nedovedl představit, jak skvělé by to mohlo být. Jako člověka mě poslední měsíc neskutečně posunul dál! Učím se trpělivost, ale je to pro mě dost náročný proces. Ale dokud prostě zvířata nedorostou, nemůžete s nimi dělat nic a když prostě zelenina nedozraje, taky si jí nedáte. To je život, takový jaký je a s přírodou člověk nehne.

Dělá to doba. Rychlá a neustále se zrychlující. Nekončící internetová vlákna a informace v dlani. Nekonečno dat a zábavy na dosah jednoho kliknutí. To naše mozky mi přijde degeneruje. A já nejsem výjimkou. Zrychlená doba, všichni chtějí všechno okamžitě. Emaily, telefony, hovory, smsky. Nedá se tomu vyhnout. Já osobně pociťuji, že potřebuji vypnout. Odreagovat hlavu od všedního shonu. A k tomu mi perfektně zahrada a chov pomáhají.

Kdybych tohle četl sám sobě před pár lety, tak bych tomu asi ani nevěnoval velkou pozornost. Dřív pro mě byly důležité jenom materiální výsledky. Můj největší sen bylo mít miliardy a nemuset se o nic starat. Jsem snílek to ano, ale sny se mi zásadně změnily. A to až asi za poslední rok jsem si uvědomil, že bez zdraví, pohody a rodiny jsou čistě materiální cíle pomíjivé.

Nyní jsem myslí nastaven úplně jinak. A to taky díky naší zahrádce. Dřív mě práce na zahradě nebavila a až někdy obtěžovala. Ale jak člověk začne mít "svoje" tak je to úplně jiná pohádka. Práce mě baví, jde mi celkem od ruky, a hlavně u toho úplně skvěle vypnu hlavu a nemusím myslet na pracovní problémy, ale jen na to abych správě zalil, zasadil, nakrmil a vykydal.

Poslední měsíc mi ukázal, to co jsem měl vy mysli už dlouho. Opravdu by mi stačilo mít střední chov, aby nás uživil. Měl co jíst, kde spát a nemít dluhy a být spokojený. Nepotřebuji se hnát za výsledky. Stačí mi skromný život relativně. A víte co je na tom skvělé?! Že mě to ještě hrozně baví.

Sledovat, jak kachny rostou, jak se každý dnem zvyšuje počet snesených vajec, jak slepice dospívají. Jak krásně rostou kedlubny! Chápete? Já se kochám, jak rostou saláty a kedlubny. Tohle by mě fakt snad nikdy nenapadlo.

Pokud byste se mě teď zeptali, jestli doporučuji chov? Rozhodně. Pro mě je to balzám na duši a miluju to! Běžte si za svými sny a nebo prostě běžte a ona se Vám nějaká cesta ukáže!